Divadlo Loutek Ostrava

S prof. Josefem Kroftou, režisérem Divadla Drak
A s Jarkou Holasovou, třetí členkou souboru jednoho herce

DIVADLO DRAK A REŽISÉR JOSEF KROFTA,

který v něm působí bezmála třicet let a donedávna byl jeho uměleckým šéfem, jsou legendou i stále živoucí špičkou českého loutkového divadla. Povídat si s Josefem Kroftou budiž svátkem, v němž je možné dotýkat se podstaty.

Můžete pojmenovat, co je pro Vás - v celé šíři divadelních žánrů a možností - jedinečné právě v loutkovém divadle?

Těžká odpověď. Jednou větou se to nedá a v opačném případě nám nebude stačit papír. Co nejstručněji: myslím, že je to škála prostředků, která může být, na rozdíl od činohry, opery, baletu atd.,  bohatší o vzrušující dramatický vztah mezi hercem a hmotou. To je, alespoň pro mne, na divadle s loutkami jedinečné. Samozřejmě za předpokladu, že tuto šanci chcete najít, máte štěstí a podaří se vám to, ale především: uvěříte-li jí.

Jak se loutkové divadlo a loutkářské umění proměnilo za dobu, kdy v něm působíte?

Jak dozrávám (stárnu), snažím se, pravda zuby nehty, nazírat vše pozitivně. Krom toho změny v loutkářském umění vnímám převážně prismatem učitele na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU. Pro mne ten vývoj representují především moji studenti.  Měl bych správně mluvit o našich studentech, ale kolegové mi snad prominou sobectví, úměrné věku. Netvrdím, že naše škola nějak výrazně proměnila loutkové divadlo. Rozhodně se podařilo některé studenty inspirovat do té míry, že se seriozně zabývají zmíněnou jedinečností divadla s loutkami: vztahem herce a hmoty. Některým se to daří, některým méně. Rozhodující je, že uvěřili. Čili hledají loutkové divadlo nejen podle cedule na budově, ale především podle nezastupitelnosti hmoty – loutky v tomto divadelním druhu. Jen namátkou:

Archa - Skutr - Rosťa Novák: „Osm, polib prdel kosům“. Když jsem v Draku inscenoval s Rosťovým dědečkem (Matějem Kopeckým) Enšpígla, byl od pasu nahoru vidět a styděl se. Netrvalo dlouho a ortodoxní marionetář se proměnil ve znamenitého herce, který navíc uměl s dřevěným panákem tak nádherně umřít, že žádný živý Othello neměl nárok. Ostatně „La Putyka“ téhož Rostislava Nováka a Skútrů, je pro mne dalším krokem ve zmíněném objevování, vzdor tomu, že tam vztah herec – hmota zdánlivě vůbec nejsou. Cirkusové médium profesionálních artistů, vztah „herec a hmota“ plnohodnotně nahrazuje vztahem „herec a trampolína“ (málo nebo naopak moc péruje).  Pro nás v Čechách je to objev a těším se z toho.

Které tendence v současném divadle (loutkovém, alternativním, v divadle vůbec) Vám jsou sympatické a které ne?

Především ty, které loutkové divadlo jako cosi „výlučně specifického“, čemu rozumí jenom loutkáři, zbavují této diskriminace. Tomáš Dvořák v Plzni umí mistrovsky loutky, ale zároveň tam pozve naši studentku Petru Tejnorovou na „Krvavé koleno“. Obojí je smysluplné, dochází-li k tomu koncepčně. Na Vančurově „Rozmarném létu“ jsem nevěřil svým očím, jak tihle „mistři loutek“ dokáží zahrát tenhle literární skvost zavěšeni na provaze (paní Důrová  zachraňuje Arnošta).

Loutkové divadlo má díky všeobecné akceleraci stále větší a větší technické možnosti. Jak se díváte na to, když se někdy (tak trochu v jejich důsledku) rezignuje na podstatu loutkářského řemesla a loutkoherectví?

Nenazýval bych to rezignací, ale kvalifikovanějším rozhodováním, zda loutku na

jevišti použít či ne. Podstatou loutkářského řemesla je bezpochyby co nejdokonalejší ovládání loutky. V loutkových divadlech tomu někdy nepřesně říkají animace. V latině to slovo neznamená čímsi hýbat, ale vdechnout čemusi život. A to může být velký rozdíl. Stejný jako mezi Loutkovým divadlem a Divadlem s loutkami. Nic proti mistrům animace, kteří dokáží s loutkou dokonale napodobit živého člověka a mnoho dalších obdivuhodností. Podobně vnímám opakující se výtky loutkářské obce na nedostatečnou přípravu našich studentů v oboru animace. Jsem přesvědčen, že se tato řemeslná disciplína našim studentům rozhodně bude snáze zvládat, budou-li mít smysluplnou motivaci. Například, že v té jejich inscenaci Divadla s loutkami je loutka nebo jakákoli podoba hmoty nezastupitelná kýmkoliv jiným, a nezbývá tedy než se ji naučit mistrně ovládat. To považuji za prioritu studia. Naučit studenty loutkou nejen hýbat, ale především o ní přemýšlet, objevovat pro ni smysluplné a nezpochybnitelné uplatnění v divadelním umění.

Jací jsou Vaši studenti a jaký je dnes mezi mladými lidmi zájem o loutkové divadlo?

Vzhledem k tomu, že zájem mladých lidí o loutkové divadlo mohu kvalifikovaně poměřovat pouze prizmatem naší školy, nebude odpověď zcela vyčerpávající. Zájemce o studium na naší katedře si dovolím rozdělit do tří základních kategorií. Do první, ne příliš početné, patří studenti, kteří neprošli přijímačkami na Katedře činoherního divadla. Akceptuji to a rozhodně to nepovažuji za handicap. Studenti zkrátka zkouší obě možnosti a podle mého soudu prioritu u některých z nich určuje především termín přijímacích zkoušek. Na činohře jsou přijímačky podstatně dřív než u nás. Druhou kategorii, rovněž ne příliš početnou, tvoří studenti s výlučným zájmem o loutkové divadlo, většinou ze zahraničí. Obvykle obor scénografie a režie – dramaturgie. Mezi vzácné výjimky v oboru herectví patřil například Matia Solce. Měl jsem to potěšení se s ním setkávat jako vedoucí ročníku. Na hereckou měl Ondru Pavelku a u mne se pravidelně dotazoval, kdy budou loutky. Snažil jsem se ho přesvědčit, že loutky už umí, dokonce tak, že by je mohl učit. Zklamaně se vracel k činoherní klasice, naštěstí interpretované Ondrou Pavelkou, a tak byl v těch Shakespearech atd. lepší a lepší. Uvědomil si že „je“. Že „může být“ s loutkou, ale musí to dokázat i bez ní. Na loutky rozhodně nezapomněl, ale ta představení získala další rozměr.  Krom toho založil hudební těleso Fekete, vydává CD, pořádá festivaly. Od letošního roku zahájil u nás doktorandské studium. Jsem přesvědčen, že na jeho proměně z loutkáře v renesanční osobnost alternativního divadla má KALD svůj díl.

Podstatnou část zájemců bych zařadil do kategorie číslo tři „kamikadze“. Rozhodli se pro naši katedru, protože chtějí dělat divadlo i za cenu, že budou strádat, možná umřou hlady. Jen když to bude něco jiného, neobvyklého, nového. Ne všem se přirozeně jejich přání splní. Naopak někdy je to takové, téměř mysterické setkávání spřízněných duší. Jakub Prachař, pro někoho seriálový hrdina. Jenže já vím, že si za honorář koupil elektronické bubny, aby mohl znamenitě a bezplatně ozvučovat Mistra a žáka z dílny svých starších spolužáků Skútrů. Jirka Kohout dojížděl do Prahy, myslím, že rovněž bezplatně, na Mistra a žáka a La Putyku dokonce z Draku. 

A teď k Vaší vlastní práci. Jak hledáte dramaturgické náměty a co je pro Vaši dramaturgii určující?

Máme s Jakubem dramaturga doma, i když si nepřeje být zveřejňován. Je to Jakubova matka, moje žena Jana. U mne se prvně projevila ještě před svatbou, když viděla kdysi dávno nějakou moji premiéru. Jednu chvíli to vypadalo, že ze svatby sejde. Sjela mne, ale zároveň zcela pragmaticky uvedla důvody, proč se jí to nelíbilo. Dělala v rozhlase uměleckou publicistiku, myslím dokonce jeden z prvních stereofonních pořadů „Dveře dokořán“. Za hodně námětů, nápadů a někdy velmi kritických připomínek k inscenacím, které mám za sebou, vděčím právě jí. U Jakuba se jako dramaturg projevovala například tím, že mu od útlého věku vytrvale podstrkávala na noční stolek Sallingera „Kdo chytá v žitě“. Až ho jednu noc jedním dechem přečetl a po mnoha letech (2008) inscenoval v Nitře a to představení získalo dokonce nějakou cenu. Tolik k první části otázky . Další jméno spojené s dramaturgií mých inscenací zveřejňuji, jakkoliv by si to Miloslav Klíma nepřál. Pojem dramaturgie jako nezastupitelné a tvořivé složky týmové práce na inscenaci se u mne váže především s jeho jménem. V drakovské historii se obvykle uvádí Krofta, Matásek a Vyšohlíd. Ve skutečnosti jsme byli s Milanem Klímou čtyři. Jako u Dumase. Bylo to období, kdy jsme spolu stáli u kolébky studia Beseda, které otevřela Klímova úprava Candida, v Draku jeho proslulý padesátiminutový Sen noci svatojánské, nebo o pět minut delší Prodaná nevěsta. O loutkách toho moc nevěděl, ale uvěřil v jejich dosud neobjevené divadelní možnosti a postavil je zkrátka „na nohy“, i když je leckdy neměly. Já jsem nikdy nehledal dramaturga kvůli dramaturgickému plánu. Milan byl se mnou „na place“, dokázal se jevištěm inspirovat, ale především přes noc, všechny ty, mnohdy nepodstatné, hlouposti a vtípky pojmenovat a zařadit. Byli jsme jedno tělo, jedna duše. Sám jako dramaturg nestojím za nic. Jsme s Milanem ve škole, to je dobrý. Ale v divadle mi schází. Na to, abychom to dělali jako dřív, už není čas ani doba.

Máte nějaké tituly, které Vás zajímají celý život a vracíte se k nim?

Tituly nikoliv, témata ano. K řadě titulů jsem se nicméně vracel. Kalevalu jsem inscenoval prvně v zemi původu, mimochodem rovněž v úpravě Milana Klímy, který tu devítikilovou knihu přepsal na 25 stran. A bylo to o slunci, kterého je ve Finsku poskrovnu. O to kuriózněji  zněla nabídka, abych tento příběh inscenoval v Perthu - západní Austrálii. Představení v Královském divadle dopadlo znamenitě, a tak jsme s Matáskem, prvně a naposled, zkusili v Draku „remake“. Zkoušelo se náramně, už jsme věděli co a jak. I když se to tvářilo náramně, i když to bylo bezbolestné zkoušení bez časově neomezených zkoušek, i když to naše francouzská agentka koupila na měsíční turné, herci nám to dali vědět. Nebyli účastníky toho magického procesu, který provází v Draku každou inscenaci. Bylo to „na oko“, ale nemělo to duši. Už se nepamatuji, zda jsme tuhle inscenaci stáhli před a nebo po zahraničním turné. Doma se zkrátka nehrála. A za rok se stala neuvěřitelná věc. Zařadil jsem svoji 3. verzi Kalevaly do dramaturgického plánu. S velkou nejistotou, protože se jednalo o kardinálně odlišnou koncepci ve všech složkách inscenace. A ten soubor souhlasil. Znamenalo to pro všechny otevřít dosud nezahojenou ránu. I když představení následně sjezdilo celý svět, bylo to od těch herců hrdinství. A proto jsem se vždycky raději než k titulům vracel k hercům v Draku.

Je o Vás známo, že se umíte zbavovat i velmi dobrých nápadů, když nejsou těmi nejlepšími pro inscenaci. To je schopnost, kterou Vám může řada režisérů závidět. Máte na to recept? J

Recept je prostý, mít kolem sebe lidi s dobrými nápady. Máte-li se čeho zbavovat a víte-li proč, není to tak obtížné. V Draku se herci často potýkají i s hmotou, v jejích nejrůznějších podobách. Někdy jsou to dokonce i loutky. Hovořím-li tedy o lidech s dobrými nápady, u nás v divadle se to týká téměř všech. Počínaje tvořivým souborem, přes stejně tvořivé dílny až nahoru do vnímavých  kanceláří, ředitelnou počínaje. Mimochodem, všechny kanceláře (3) mají dveře do klubu, kde se obvykle odbývají ta nejpodstatnější jednání. Netřeba je nazývat poradami, protože stačí jen otevřít dveře a ekonomka zaslechne z rozhovoru režiséra s výtvarníkem, že bude potřeba 30mx2 prostupné zrcadlové fólie. Na internetu si najde cenu a omdlí. Přivolaná ředitelka řekne, „že se to nějak udělá“, ekonomka dostane panáka, probere se a dobrý nápad je na světě. Je to zkrátka o tom, jak všechny lidi v divadle „namočit“ do díla. V okamžiku, kdy získají pocit  spoluautorství, je vyhráno. Rázem se dostaví tolik nezbytná odpovědnost, tolerance, přestávají se sledovat hodinky, zkrátka vše nezbytné pro smysluplnou tvůrčí práci, která může být, máte-li „ mimořádné štěstí“, korunována i úspěchem.  

Divadlo Drak udivuje – mimo jiné – výsostnými kvalitami týmové práce. Jak se dá vybudovat a pěstovat seskupení všestranně tvůrčích osobností?

Vybudovat a pěstovat seskupení všestranně tvůrčích osobností je v dnešní době nadlidský úkol. Zejména mimo centrum, na oblasti. Je to ostatně častá výtka oblastních divadel, že naši studenti nemají zájem o angažmá mimo Prahu. Ani se jim nedivím. Zejména potká-li je v Praze štěstí jako měl náš první absolventský ročník, který s Honzou Bornou založil Dejvické divadlo. Potom přešli do Divadla v Dlouhé a v Dejvicích je vystřídal se svým ročníkem Mirek Krobot. Dělají náramné divadlo a s noblesou jim vlastní si „kolem“ přivydělávají na živobytí. Podle mého soudu divadla mimo centra mají jedinou šanci. Nabízet těm mladým program. Než založí rodinu, se s tím dá vyžít. Alespoň obě hradecká divadla  s tím mají „dobrou“ zkušenost. Připadám si teď jako dealer a je mi trochu hanba. Ale je to bohužel tak a obávám se, že oranžovým i modrým to bude i nadále hluboce u ……..  

Kde se vzal nápad na cyklus Jak si hrají tatínkové a jak do něj zapadla právě Sněhurka a Zlatovláska? (Je v tom i snaha o obrodu, moderní převyprávění klasické pohádky?)

Na úplném začátku to bylo heslo „Pánská jízda“. Kdysi dávno jsme veškeré zámečnické práce zadávali panu Franckovi v Malšovicích. Strašně rád jsem tam chodil na kus řeči. K večeru, plná dílna chlapů v montérkách a všech nejrůznějších profesí. Posedávali, kde se dalo, klábosili a mně to připomínalo má učňovská léta v Metře Praha. Vyučený mechanik nástrojař sice nejsem, ale dostal jsem jako representant dělnické třídy doporučení ke studiu na vysoké škole, které se mi po maturitě na gymnáziu nepodařilo získat. Občas do toho pánského klubu někdo přinesl téma, například zaseknutou převodovku od Pionýra, a to se kolektivně diskutovalo. Jeden pracoval, zbytek radil. Já jsem do té dílny místo převodovky přinesl mluvící panenku, která uměla jenom „mami“. A ti řemeslníci na jevišti jí naučili říkat i „tati“. Nevylučuji, že to může být i snaha o obrodu a moderní převyprávění klasické pohádky. Ale to jste řekla Vy.

Chystáte další pokračování?

Klasické pohádky se mi líbí čím dál víc. Další z nich, Sůl nad zlato, chystám jako první premiéru sezóny 2009 – 2010. Je to na rozloučenou s Drakem, ale především s Jirkou Vyšohlídem. Možná to zní malinko pateticky, ale pokud se týká Draku, zůstal jsem tam jediný, který „nejsem mým studentem“. Jirka Vyšohlíd sice také není mým studentem, ale do Draku mně s Honzou Dvořákem přivedl a opečovával mé první kroky nezkušeného režiséra, ve v té době již proslulém divadle. Ale především to se mnou celá ta léta, bohatá i hubená, vydržel. Solí v naší inscenaci je poctivá hudba. Bez jakýchkoliv zvukových a multimediálních efektů, které ji dnes bohužel často provází. Hudba jen tak, ale s duší. Když Maruška otci Králi daruje k narozeninám překrásně chřestící slánku, vyžene ji z domu. Maruška se v sousedství zamiluje do krásného prince a postupně proměňuje jeho království v zemi plnou hudby. Otec král a zbývající dvě dcery hledají cestu jak vrátit jejich hudbě duši, kterou odchodem Marušky ztratila. Na konci všechno dopadne, jak má. Král si s návratem Marušky všimne, že slánka krásně chřestí a že i takováhle maličkost, v rukou Marušky, dokáže vrátit duši. A nejen hudbě.

Jakými cestami se bude Divadlo Drak ubírat v nadcházející sezoně? (myslím cesty dramaturgické, cesty zahraniční, cesty vůbec…)

Za nejvýznamnější událost nadcházející sezóny považuji 1. leden 2010. Po nepřetržité silvestrovské oslavě dojde v odpoledních hodinách ke slavnostnímu otevření Kabinetu divadla Drak v přilehlé budově. Bude to velkorysý a zároveň prozíravý dárek divadlu Drak od města, které si váží  umění víc než fotbalu. Ale především to bude trvalá vzpomínka na naši báječnou paní ředitelku Janu Dražďákovou, protože ani ona není, bohužel, mojí studentkou. Bylo to spíš naopak. Až se ten dárek rozbalí, měl by tam být variabilní black box, prostory na  workshopy, sklady, interaktivní exposice muzea drakovských loutek a inscenací. To vše propojené „suchou nohou“ s hlavní divadelní budovou. Děti zhlédnou představení, vyčůrají se a ve vedlejší budově si na vlastní kůži vyzkoušejí, co vše předchází tomu, než usednou v sále a otevře se opona. Měla by to být jedna z budoucích aktivit Mezinárodního Institutu Figurálního Divadla při divadle Drak. To je mimochodem jedna z cest, kterou bych se rád vydal po odchodu z divadla. Jinými slovy nashledanou.

                                      JOSEF KROFTA

ZASTAVENÍ S JARKOU HOLASOIVOU,

třetí členkou dvoučlenného souboru jednoho herce

„Dvoučlenný souboru jednoho herce“ Někdo jsou dva divadelní „kluci“ z jaroměřské „zušky“ (Jakub Maxymov a Pavel Holínský), kteří si bezesporu „koledují“ o to, začít sbírat zkušenosti na poli mezinárodním. Budiž jim to přáno. O tom, jak to všechno začalo, jsem si povídala se zakladatelkou tohoto „školního“ divadla, Jarkou Holasovou.

Jak jste přišli zrovna na Cibulovu pohádku Paní Bída?

Po představení „O Honzoj“, které jsme s Jakubem dělali jako sólovku v rámci výuky na ZUŠ, kdy si přinesl předlohu, ze které jsme použili jen několik motivů, si vybral právě tuhle pohádku…

Jakým způsobem vznikala inscenace a jak se posouvala od námětu k výslednému tvaru?

Jako vždycky, těžko. Líbil se mu jen moment nachytání Smrti na hruškách. Takový Dařbuján a Pandrhola nebo To je dobře, že je Smrt na světě. Hledala jsem, čím by to mohlo být zajímavé, a začali jsme přemýšlet, co by se stalo z globálního hlediska, co by to udělalo se Zemí, jak by byla zatěžkána a kam by to vedlo. Nutně bylo třeba vytvořit mechanismus otáčivé zeměkoule, byl třeba další hráč (Pavel Holínský) a zkoušením a psaním scénáře se stal dalším hercem na jevišti.

Římská dvojka na konci názvu poukazuje na vznik druhé verze. Jak se liší od první a proč vůbec vznikla?

Když jsme si mysleli, že vše je „nahozeno“ a diváky by to mohlo oslovit, vyjeli jsme „ověřovat“, a došlo na otázky: Kdo je to, kdo šlape? Proč se mluví v kosmické lodi rusky? Proč to všechno padá? Co se děje na Zemi na konci? A tak a podobně. Mysleli jsme si, že si divák domyslí nebo že si to přebere sám…Na Dětské scéně v Trutnově nám došlo, že tvořit ano, ale holt přesněji a pustili se do další verze „poučeni“. Stálo nám to za to.

Druhá verze je v něčem jasnější, doslovnější a v něčem úplně jiná.

Když se na dvouletou práci podívám zpátky, jsem za ni ráda. Hodně jsme se na ní naučili, hodně jsme se s ní potrápili a bylo velmi zajímavé sledovat a poslouchat ohlasy diváků a lektorů na různých přehlídkách. Musím se přiznat, že i druhá verze se liší představení od představení, to, co bylo v dubnu v Hradci Králové už není pravda. Za vrchol zatím považuji představení na Jiráskově Hronově (tam jsme dostali doporučení ze Šrámkova Písku).

Název vašeho divadelního souboru nabízí hned dvě otázky: Proč Někdo a co znamená protimluv Dvoučlenný soubor jednoho herce?

To už jsem vlastně trochu vysvětlila. Jakub začínal sám jen s technickou pomocí

v zákulisí a vývoj a potřeba chtěla, aby byli dva. Název si velmi oblíbil právě ze zkoušení v jiném souboru. Když bylo něco potřeba, řeklo se „někdo“ to podá, udělá, řekne a byl to Jakub. Když hledal název svého souboru, bylo to jasné.

Co chystáte se souborem nového?

Chystáme, chystáme, bude to opět těžké a nejen proto neprozradíme, abychom to nezakřikli.

Klepu na vlastní temeno!