Divadlo Loutek Ostrava

S Ivanem Sogelem, hercem a uměleckým šéfem Bábkového divadla Košice, které přijelo na festival s poetickou slovanskou pohádkou Filipko a ježibaba
A s Radkem Beranem, zakládajícím členem pražských Buchet a loutek, které nám přivezly Lynche a Automat na filmy

Zastavení s Ivanem Sogelem

Představte, prosím, běloruský tým a prozraďte, jak jste ho našli i s tou běloruskou pohádkou nádavkem?

Režiséra Olega Žugždu poznám už dlhé roky a takisto jeho tvorbu v bieloruských divadlách i v zahraničí. Všetky jeho inscenácie, ktoré som doteraz videl, boli vysoko profesionálne a niesli originálny režijný rukopis. Veľmi som chcel, aby prišiel hosťovať do nášho divadla, pretože sme obaja vedeli, že by to bolo vzájomne obohacujúce.

Kvôli viacerým okolnostiam sa to však podarilo až v minulej sezóne. Dlho sme sa rozprávali o tituloch i spolupracovníkoch, až napokon vzájomné rozhodnutie padlo na hru Filipko a ježibaba.      

Chcel som tiež, aby všetci inscenátori (autor, réžia, scénografia, hudba) boli z Bieloruska. Všetci sú profesionáli, s ktorými Oleg najčastejšie spolupracuje pri príprave svojich inscenácií.

Valerij Račkovskij je scénograf, ktorý žije a pracuje v Minsku, má za sebou vyše 80 scénických výprav v predstaveniach bieloruských, ruských, litovských, poľských, bulharských a srbských divadiel. Pavel Kondrusevič je výborný hudobník – violista, skladateľ a pedagóg, ktorý skomponoval hudbu k mnohým bábkovým, ale aj činoherným inscenáciám  v bieloruských, ruských, poľských, litovských a bulharských divadlách. Momentálne pôsobí ako sólista Symfonického orchestra v chorvátskom Splite, ale je rodákom z bieloruského Grodna.

Oleg Žugžda, aj keď sa narodil v Litve, žije a tvorí predovšetkým  v Bielorusku, ale hosťuje takmer po celej Európe a na všetkých festivaloch zožína veľké úspechy. Výpočet jeho hosťovaní a ocenení za réžiu by zabral niekoľko strán.

Všetci traja sa na Slovensku predstavili prvýkrát a som veľmi rád, že to bolo práve v našom divadle.

Inscenace Filipko a ježibaba svědčí o úctě k poctivému loutkářství a o schopnosti Vašeho souboru je realizovat. Cítíte to jako svůj programový úkol?

Už dlhšiu dobu sa bábka akosi vytráca z bábkového divadla (česť výnimkám!) a divadlá sa často skrývajú za to, že bábky síce použijú, napr. v nejakej časti inscenácie, ale prevažne ide o činohru. Obhajujú sa tým, že bábkovosť je zachovaná, veď bábky sme použili a všetko je v poriadku. Ja hovorím, že zdanlivo! V niektorých inscenáciách sú bábky úplne zbytočne použité, a ak by tam neboli, vôbec nič by sa nestalo. Rozumiem týmto tendenciám, ako aj tomu, že bábkoherci sa túžia viac presadiť a zviditeľniť v činohernej rovine a režiséri zasa túžia viac experimentovať a pole bábkového divadla sa im zdá možno malé. Podotýkam, že sám nie som zástanca ortodoxnej bábkariny.

V inscenácii Filipko a ježibaba nám išlo o pokorný a poctivý prístup k téme a spôsobu jej uchopenia, zrozumiteľnosť pre detského diváka, avšak nezľavujúc z umeleckej úrovne, ktorá zaujme aj dospelé publikum. Doterajšie naše skúsenosti a reprízy tejto inscenácie nám potvrdzujú, že naše úsilie nebolo márne.

Jste duchovním otcem komorní činoherní scény Jorik. S jakým záměrem jste ji zakládali?

Štúdiový typ divadla bol môj dávny sen, pretože sám som „odchovaný“ na divadle poézie a malých javiskových formách. Podobne ako riaditeľka divadla Katarína Hegedüsová a až jej príchodom na post riaditeľa nášho divadla sa vlastne náš spoločný sen mohol stať skutočnosťou.

Po presťahovaní divadla do nových priestorov sme okrem bábkovej scény dostali secesnú sálu z roku 1912 a povedali sme si, že je to priestor vhodný na naplnenie nášho zámeru.

S ukrajinským režisérom Valentinom Kozmenkom–Delinde sme si porozumeli umelecky i ľudsky a v roku 1995 sme otvorili štúdiovú scénu Jorik prvou premiérou. Podarilo sa nám zaujať vyprázdnený priestor – fyzicky i programovo, pretože v tom čase sa kamenné divadlá vrhli na muzikály. My sme sa rozhodli ísť ťažšou cestou, inscenovať diela klasikov svetovej a domácej dramatickej i literárnej spisby a preniesť ich do znakovej reči súčasnosti. Takpovediac, klasiku obliecť do moderného šatu v tesnej blízkosti divákov (v aréne) a osloviť tak  mladých intelektuálov – stredoškolákov a vysokoškolákov, resp. publikum, ktoré si nárokuje iné, „nevžité“ inscenačné postupy, než ktoré ponúkajú tzv. kamenné divadlá. Vznikli tak zaujímavé a podnetné inscenácie diel Čechova, Moliéra, Goldoniho, Machiavelliho, Tennesseeho  Williamsa, Strindberga, Maeterlincka, Witkiewicza, Daria Fo, no neskôr k nim pribudli i David Hare, Patrik Hartl, či Karol Horák.

Na silnom dramatickom materiáli si všetci účinkujúci brúsili svoje herecké ostrohy, (ja vravím, že všetci, ktorí sme sa na týchto inscenáciách podieľali, sme absolvovali akúsi druhú vysokú školu).   A to bolo aj naším zámerom, aby herci na sebe neustále pracovali a herecky rástli.

Scéna Jorik svoje kvality dokázala nielen doma, ale aj na medzinárodných divadelných festivaloch v Ľvove, Hradci Králové, Prahe, Českom Těšíne, Ostrave a inde. Všade tam boli diváci prekvapení čistotou hereckého prejavu, často obnaženého až na dreň. Niektorí neverili, že sme bábkoherci a našou hlavnou činnosťou nie je činohra. Náš zámer sa teda naplnil a pozitívne ohlasy nás nesmierne tešia.

Teraz viem, že založiť štúdio je ťažké, ale udržať ho pri živote, najma v dnešných neľahkých a pre kultúru zvlášť nepriaznivých časoch, je omnoho ťažšie. Veľmi ma mrzí, že scéna Jorik v súčasnosti spí, pretože v sále máme výstavu bábok k blížiacemu sa 50. výročiu nášho divadla a naviac, sálu čaká komplexná rekonštrukcia. Pri súčasnej situácii v kultúre u nás sa však bojím toho, aby Jorik nezaspal navždy.

Co může dát loutkové divadlo činoherci a co může dát činohra loutkoherci? A jaký je vlastně vztah mezi oběma polohami divadla?

Bábkové divadlo učí činoherca okrem iného napríklad pokore, presnej štylizácii, dôkladnej práci s predmetom či materiálom, bábkoherec nemá žiadnych pomocníkov pri prevlekoch, pri podávaní rekvizít, musí si vedieť poradiť s náhlou reparáciou bábky a mnoho iných záležitostí musí uskutočniť sám, resp. s pomocou prítomných hercov, čo v činohre štátneho kamenného divadla je nemysliteľné. Činohra zasa učí bábkoherca hrať samého za seba tak, aby vedel bez ostychu „predať“ svoje telo a vyjadriť a vyjaviť svoje city, vnútorné prežívanie a pnutie a naplno ich „zverejniť“ pred divákom.

V našom divadle sa obidve polohy vzájomne ovplyvňujú, prelínajú a tým sa navzájom obohacujú, členovia súboru herecky rastú na prospech divadla a diváckej spokojnosti.

Repertoár Vaší loutkové scény tvoří vesměs pohádky, zatímco na scéně Jorik hrajete pro mládež a dospělé. Domníváte se, že loutkové divadlo má pouze dětskou diváckou adresu?

Bábkové divadlo sa pochopiteľne môže hrať aj pre dospelých. Videli sme viacero bábkových inscenácií určených dospelému publiku a boli skvelé, ale videli sme aj veľa takých inscenácií, ktoré si adresáta nenašli a diváci odchádzali z predstavenia rozčarovaní. Iné predstavenia mali zasa ambíciu osloviť aj deti aj dospelých, ale bavili sa na nich iba ich tvorcovia.

My sme si rigorózne určili, že na bábkovej scéne budeme hrať bábkové hry pre deti (čo nevylučuje dospelé publikum ) a na scéne Jorik budeme hrať činohru pre mládež a dospelých.    

Samozrejme, že v bábkových inscenáciách hrajú tzv. živáčikovia a v činohre sa môže objaviť aj bábka...   Ale všetko musí mať zmysel a musí byť náležite zdôvodnené. Myslím si, že naše rozhodnutie bolo správne a vždy nám ide o čistotu žánru a zachovanie čistoty divadelného druhu.

Pochopiteľne, že iné divadlo môže práve na stieraní hraníc žánrov, na miesení a krížení      divadelných druhov postaviť svoj program. Je to slobodné rozhodnutie tvorcov a predstaviteľov toho – ktorého divadla.

Jak vypadají Vaše dramaturgické výhledy na nejbližší období?

Na  najbližšie obdobie máme pripravené kvalitné tituly (pre deti predškolského i školského veku, ako aj pre dospelých) a kvalitných inscenátorov. Situácia v kultúre na východe Slovenska je však taká kritická, že dnes naozaj netuším, čo sa nám z našich plánov podarí realizovať. Som z toho mimoriadne smutny.                                                                                                                      

Moc Vám držím palce, ZLOMTE VAZ!                                 

Zastavení s Radkem Beranem

Kde se vzaly v názvu Vašeho divadla buchty?

Výborná otázka. Totiž význam slova buchty v názvu našeho divadla se vyvíjí v čase. Zpočátku opravdu pouze jen sladké tvarohové zapařené buchty v celofánu, později i domácí makové lahodné teplé, ještě později si kritická veřejnost dodala další rozměr, jsme to my – mužská ne příliš sportovní část souboru, v současnosti se nebráníme ani souvislosti s dívkami, příjemná vzpomínka na mládí a tak. Myslím, že teď se budou vyvíjet v čase podoby a věk těch dívek a na sladkosti postupně úplně zapomenem.

U inscenací Buchet a loutek je u obsazení často uvedeno jen „hrají BaL“. Můžete být méně skoupý na jména a představit členy souboru?

Rád, podle abecedy, ať je to spravedlivé : Bečka Marek, Beran Radek, Brukner Vít, Bruknerová Zuzana, Maděričová Kristina, Procházka Tomáš, Valiska Lukáš. To jsou účinkující, k tomu ještě příležitostní scénografové Čechová Bára, Smolík Robert, produkční teď nově Schenk Daniel a Schwarzová Kateřina.  A čestný ředitel Jiří Ornest.

No není jednodušší psát BaL ?

Nejspíš ano. Co kdo ve Vašem divadle dělá?

Částečně jsem odpověděl v předchozí odpovědi, samozřejmě se funkce často překrývají, režii si tak střídáme, hudbu dělá většinou Vítek nebo Tomáš, nebo oba, s produkcí často pomáhá Kristina a tak. Zároveň jsme skvělí bedňáci, kulisáci, řidiči, elektrikáři, zvukaři, osvětlovači, hasiči, je toho moc za jedny peníze.

Jak se rodí Vaše náměty, tedy jak u Vás probíhá dramaturgický výběr?

To není tak složité, vzhledem k tomu, že stíháme vyprodukovat do roka dvě premiéry. Většinou jednu dětskou a jednu dospělou. Je tedy celkem čas všechno pečlivě uvážit, důkladně to při nočním vykládání výpravy do skladu prodiskutovat a pak se shodnout na titulu a režisérovi. Zatím to tak nějak přirozeně vychází, že přibližně jednou za rok, někdo při tom vykládání řekne, že by chtěl dělat to a to, hned se to schválí a je to. No a podobně i s dětským představením, to se většinou jednou do roka někdo ozve při nakládání, že by si rád udělal tu a tu pohádku. Tak se to odsouhlasí a je naloženo.

A jak potom vzniká konkrétní inscenace? V jedné recenzi jsem četla, že Vaší koncepcí je čistá nekoncepčnost. Zajímalo by mě, jak se to projevuje při práci.

Čistá pravda. Ale ta koncepce se spíš týká naší dramaturgie a vůbec veškerého plánování.

To je čirá anarchie. Naproti tomu vznik konkrétní inscenace je pedantský, chladnokrevný punk. Punk is not death. My o tom něco víme. 

Tvoříte stejnou měrou pro děti i pro dospělé. V čem všem jsou rozdíly mezi dětským a dospěláckým repertoárem?

Jaký je rozdíl mezi dětským a dospělým punkem? Oba snad nejsou death.

Ve Studiu Švandova divadla, kde máte domovskou scénu, probíhá „divadelně-kulinářská přehlídka všech Vašich současných inscenací“ a také festival Buchty a loutky dospělým ve Studiu slastí. Co si pod tím máme představit a jak to stihnete, když jste zároveň i u nás na festivalu?

Chachá. To je jen chytrý marketing. Občas sice umíme být na dvou místech najednou, je to ale energeticky náročné a zatím to umíme jen u dětských představení. Ale ten festival začal ještě před vaším festivalem, pak si zahrajeme tady a pak opět pokračuje festival náš, v Praze. V podstatě jde jen o to, že rychle za sebou zahrajeme všechny věci, co umíme, a protože tolik termínů po sobě jdoucích není technicky možné ve Švandově divadle dát dohromady, běží festival ve dvou blocích. Je štěstí, že jsme si mohli odskočit do Ostravy a udělat sobě i vám radost.

Co prozradíte o představeních Lynch a Automat na filmy, se kterými jste k nám přijeli?

Lynch je horká novinka, dlouho nám kolektivně ležel v žaludcích. Máme ho hned vedle Jana Švankmajera moc rádi, tak snad se čas naplnil a je to tady. Prostě jsme měli chuť strávit několik měsíců v atmosféře tohohle chlapíka. Bylo to moc příjemné, jako doma. S radostí bych klidně zkoušel jen Lynche, už by tomu nesměl vůbec nikdo rozumět a to by byla krása. Je to úžasná svoboda – ten jeho svět.

Automat je loutková improvizace – diváci si zadávají u paravánu názvy filmů a my jim je zahrajeme. Během pár vteřin. Příprava byla dlouhá, stále musíme doplňovat nové a nové tituly, ale biografy máme rádi, tak sledujeme, abychom pak mohli hrát. Škoda, že na sledování filmů neexistuje grant. Ale my to máme rádi, známe je všechny. Nevěříte? Přijďte.

Přijdeme!

30.09.2009