Divadlo Loutek Ostrava

Očima studentů Slezské university v Opavě, oboru kulturní dramaturgie se zaměřením na divadlo, a objektivem fotografa Romana Poláška.

             STAŘEC A MOŘE

             Jak si s námi občas život zahrává, tak nás dokáže  hýčkat. Ne jinak tomu bylo v dnešní inscenaci se starcem a mořem. Pro starce bylo moře životní nutností a láskou, pro moře byl stařec loutkou v malé dřevěné lodičce. Téma tohoto představení se tak na rozdíl od knihy posunulo od boje mezi živlem a člověkem k nerozlučnému vztahu dvou partnerů.

            Herci vynikali v práci s loutkami, které dokázali oživit a divákovi tím také rozkrýt rovinu dalšího vztahu či propojenosti mezi starcem a chlapcem. Je jen škoda, že loutkových obrazů nebylo v inscenaci více. Kromě loutkoherectví museli hlavní aktéři ovládat své tělo při pohybově náročných úkonech, jež byly pro postavu moře hlavním výrazovým nástrojem.

Prostá scénografie, jejímž základním materiálem byla bílá plátna, kontrastovala až s expresivními hereckými výkony. Její jednoduchost však nezabraňovala rozmanitému využití například při znázorňování mořské hladiny.

Celé představení k divákům hovořilo svými specifickými vyjadřovacími prostředky a proto nebylo zapotřebí žádných zbytečných slov, jež by mohla narušit atmosféru celku.

 Pavla Masaříková, Gabriela Krečmerová

 

 

SPLEEN (CHARLES BAUDELAIRE)

Tak jak to známe z učebnice literatury; klasický Baudelaire: Mont Martre, absint, děvky, Lautraic, hnus, neřest, smrt, špína, promiskuita, Květy zla, žáby, nedozírný sen, vzájemná závislost, maskování lidí, neustálé převleky komíhající se mezi chtěným a vyžadovaným. První dojmy studentů a diváků u sklenice vína a doutnající cigarety v divadelním klubu Divadla Petra Bezruče. Ale také doufám, že tato slova můžeme povýšit na naše osobní témata představení.

Dva performeři jakoby vystřižení z plakátů undergroundové kapely rozehrávali po dobu šedesáti pěti minut v Divadle loutek Ostrava volné variace na posmrtně vydanou sbírku Charlese Baudelaira: „Le spleen de Paris“. Veškerá symbolika básní byla znázorněna s velkou dávkou emocí a podpořena svéráznou hudební složkou.

Loutkovodič s naprostou brilantností a lehkostí ovládal, ba dokonce místy i splýval se svými voděnými marionetami. Veškeré typy loutek, které v představení byly použity, zvládal oživovat natolik, až divák zapomínal, že loutka je jím vedena.

Představení se táhlo v ponurém prokletém duchu, všude kolem špína, omšelost a hnus. Jak jinak si lépe navodit myšlenky a pocity Charlese Baudelaira.

Pavla Masaříková (s podněty studentů Slezské univerzity)

 

 

 

             Zločin a trest

 Představení podle předlohy ruského autora, rusky mluvené, rusky obsazené.

 Klasicky neklasická hra s loutkami. Impozantní hra světel a stínů znázorňující skrytý život Petrohradu za dveřmi a především za okny domů. Atmosféra tak hustá, že by se dala nahmatat, podbarvená zcela výstižnou hudbou, která situace nutila gradovat do nejvyšší míry, a především slovně doprovázená sytou, zvučnou a melodickou ruštinou, která ke hře patřila natolik, že česky si tuto inscenaci představit nedovedu. Nakonec ani nebylo tolik nutné umět rusky.

      Inscenátoři se věrně drželi předlohy a dané historické etapy. Obrazy plynuly jako v televizi. Bylo zřejmé, že loutkoherci používali všechny ruce, ne-li i nohy, které byly k dispozici. Raskolnikov se nepotřeboval hnout z místa, protože místo něj kolem chodily domy. Jeho psychické stavy jako deprese, pocity viny a výčitky svědomí byly abstraktně doprovázeny různě barevným světlem, tlumeně pronikajícím přes průsvitnou bariéru k divákům, a konkrétně šílenými nočními můrami, kde se pohybovaly například desítky starých, ve skutečnosti již mrtvých, lichvářek.

      Iluze byla věrná a celé představení značně propracováno do nejmenších detailů. Bylo příjemné zhlédnout představení originální precizností a celkovým způsobem provedení, ne ulítlostí nápadů.

                        Lenka Damaškovičová

 

 

           Ve dvě na hruškách II

Představení milé, hravé a s myšlenkou. Připomínalo nám doby, kdy jsme byli malí a s domečky a panáčky si hráli na městečka, ne-li na celý svět otáčený speciálně upraveným kolem, jak tomu bylo zde.

      Hrušky, na které si většinou jen tak mimochodem udělal někdo zálusk, byly občas snězeny a jindy lapily své zloděje jako mouchu na med. A spojující motiv všech mrňavých školáků, zlodějíčků, násosek a jedné čarodějnice? Smrtka, která čeká na svou vyhlédnutou oběť, ale musí místo toho neustále sbírat cizí mrtvolky, až se sama chytí na hruškách. Lidstvo bez smrti dosáhne svého vrcholu, svět poháněný rachotícím bicyklem a nadšencem se žlutou přilbou se zaplní. Jak náhodná prognóza naší vlastní budoucnosti.

      Nebo se to tvůrcům nelíbí? Tak tedy začneme zase od začátku…

                        Lenka Damaškovičová

 

 

 

 

 

            SPLÍN

            Splín – sled obrazů vyvolávající asociace hnusu, neřesti, špíny, bezradnosti, osamocení, lítosti. V pozadí vidíme přes absintovou láhev prostředí Montmarteru, řadu prostitutek, pasáků, ale i umělců. Představení, které nenechá diváka chladným. Jeviště je ponořeno do tajemného podsvícení, ze kterého se v rukou loutkovodiče vynořuje ženské torzo, prapodivná zvířata, ďábel i násilník – plejáda ošklivosti, a přeci se to nedá označit za ošklivé. V rukou loutkovodiče, který plynulými a profesionálními pohyby souzní se svými loutkami, se přehlídka ošklivosti mění v něco krásného, občas i vtipného. Výtvarná složka je v inscenaci velmi důležitá. Hudba, místy až folklorní, většinou však psychedelická, dodává všemu, co se divákům rozehrává před očima správnou omáčku – omáčku, v níž plují torza žen namísto knedlíků a přeci nám chutná.

                           Zuzana Patráková

 

 

 

            Krá...Krá...Krádež

            Hned dvakrát se v úterním programu objevilo představení Ve dvě na hruškách II divadelního souboru NĚKDO, který působí při literárně dramatickém oddělení ZUŠ F. A. Šporka v Jaroměři.

            NĚKDO ve své inscenaci vtipně, hravě a především nápaditě pracuje s aktuálními problémy současnosti, s tématy přemnožení, ale i populárními fenomény doby - krádeží, vraždou, podvodem... Morální podtext je o to zřetelnější, čím více je ironizován.

            V inscenaci dominuje především scénografie, jakkoliv je jednoduchá. Základem je kolo napojené na zeměkouli a „herec - jezdec“ = vyšší moc, starající se o přirozený běh života.

Přirozený řád věcí je narušen ve chvíli, kdy je oklamaná samotná smrt (přilepí se na očarovanou hrušeň).

Ve dvě na hruškách II je založeno na práci s podomácku vyrobenými papírovými loutkami, které herci nalepují na zeměkouli a v tomto prostředí s nimi vtipně pracují. Herci se na jevišti pohybují pouze dva, i přesto však stihnou během 35 minut zaplnit celou zeměkouli záplavami paneláků a školních autobusů a ještě zvládnou dát přirozený řád věcí znovu do pořádku – odlepit smrt od hrušně.

            I když se představení na festivalu řadilo mezi amatérské, přesto na Spectaculo Interesse přineslo svou hravostí a vtipem velmi příjemnou atmosféru, které není nikdy dostatek...

Zuzana Patráková

 

 

            Automat na filmy

            U souboru Buchty a loutky jsme jako diváci už po léta zvyklí na jejich lehké odbočky do světa filmu. Netřeba snad připomínat slavnou a oceňovanou inscenací Rocky IX. Na půdě magistrátu města Ostravy, přesněji ve foyer, se soubor představil s inscenací Automat na filmy. Na relativně malém hracím prostoru se naplno rozjela, myslím, slušná zábava. Nejednalo se o pevný loutkový jevištní tvar, nýbrž o volnou improvizaci jak herců, tak diváků. Princip automatu na filmy je velmi prostý: divák zkrátka přijde k dřevěné stěně a sdělí tvůrcům – kinoautomatu - své přání. Film nebo spíše úryvek, který by si přál vidět. Už sama tato struktura skýtá mnoho možností hlavně pro loutkoherce. Jelikož se jedná o improvizaci, mají herci na přípravu relativně málo času, což je důležité. Vytváří tak mnoho velmi krátkých skečů, často velmi vtipných. Občas se objevil opakující se prvek, ale to se u improvizace občas stává. Počet rekvizit i loutek je samozřejmě také omezen, ale pro takové harcovníky, jakými Buchty a loutky jsou, to nebyl až takový problém. Mezi krátkou přípravou pro herce se na pomyslné obrazovce vždy objevili dva červení kašpárci, kteří plnili roli jakéhosi předělu či reklamy tak, jako jsme znali v minulosti miloučká koťátka hrající si s klubkem vlny. Mezi přáními diváků se objevovali především filmy zahraniční, americké provenience. Jako Pupl Fiction, Hříšný tanec – mimochodem ztvárněný dvěma kopulujícími koni, které zahlédne někdo třetí a říká: „Teda, to je tanec“. Ale prostor dostala také skutečná filmová klasika z pokladnice světové kinematografie jako Křižník Potěmkin či Metropolis. Nakonec to byl právě Metropolis, který ve mně zanechal největší dojem. Ve výklenku obrazovky se objevilo pouze cosi na špejli a za pomoci fénu se po prostorách foyer vznášel růžový plastikový pytlík. Jednoduchý efekt beze slov říkající vše.        

SWK