Divadlo Loutek Ostrava

S Václavem Pokorným, který dělá Cirkus trochu jinak

Divadelní a kejklířská společnost Cirkus trochu jinak vystupuje na veřejnosti od roku 2000.

Jak vznikla?

Začali jsme vystupovat snad i o něco dříve. Mé první vystoupení, na  které si vzpomínám, bylo v Praze v roce 1998  na mistrovství světa v karate. Předváděl jsem tam diábolo.

V roce 1999 jsem odmaturoval a přišla na řadu otázka, co budu dělat. Jelikož jsem nikdy předtím nebyl dál než na Slovensku, rozhodl  jsem se vycestovat do zahraničí, kde jsem pobýval do roku 2007. Mou obživou na cestách byla pouliční žonglérská představení, živé sochy a také stavění soch z písku.  Díky cestování jsem potkával spoustu zajímavých lidí - umělců či artistů, pouličních či profesionálních, se kterými jsem trávil mnoho volného času a sbíral od nich zkušenosti. Uchvátila mě na nich jejich obyčejnost a přátelský přístup. Představení, jež předváděli na ulicích, byla dokonalá a já se na ně vydržel dívat i několikrát za sebou, a to opakovaně.

A teď se konečně vrátím k otázce, jak vznikla společnost Cirkus trochu jinak. Po návratu do České republiky přišla znovu otázka, co budu dělat. Jelikož jsem byl zvyklý na kočovný život, práce řádového dělníka mne nenaplňovala, rozhodli jsme se s mým dobrým kolegou Radimem Kohutkem, se kterým jsem mimochodem strávil taky pár krásných let na cestách, založit Cirkus trochu jinak, bylo to v lednu roku 2008. Vytvořili jsme tehdy žonglérské představení Špageti a Tortelíny, pomáhal nám při tom Marek Tichý.

A tak to všechno začalo.

Co všechno nabízíte?

Různorodá žonglérská představení, v našem týmu máme provazochodce, žonglérské představení na koni, veselé klauny pro děti, ohnivé vystoupení, fakíra s tureckou tanečnicí, živé sochy, pouliční představení na chůdách a další…

Jak vznikají vaše produkce?

Díky zkušenostem ze zahraničí, kde jsme viděli nespočetně mnoho různorodých představení, člověk může odhadnout určitou reakci na danou scénu. Vše tvoříme v týmu, i když je to někdy časově náročné. A také nesmím zapomenout na skvělého človíčka Hanku Galetkovou, jež vnesla do našeho repertoáru mnoho nových prvků, a je to právě ona, kdo s námi vytvořil představení Hledá se múza a Dva kohouti na jednom bidle.

Léta jste vystupovali v zahraničí. Kde všude?

Španělsko, Belgie, Francie, Itálie, Holandsko, Německo a také Chorvatsko.  

Můžeš pojmenovat nebo nastínit nejzajímavější zkušenosti ze zahraničí? Třeba něčím překvapivé v našem domácím prostředí.

Česká republika má mnoho zvláštností. Nevím, jestli je to zapříčiněno bývalým režimem či naší českou povahou, ale o tom nechci mluvit.

Jeden z mých nejsilnějších zážitků, teď budu mluvit trochu od věci, byl v Amsterodamu. Byl krásný prázdninový slunečný den a s kamarádem jsme se rozhodli, že si zajdeme na kávu. Procházeli jsme úzkými uličkami, až jsme narazili na otevřené dveře dokořán, nahlédli jsme dovnitř. Na stěnách visely obrazy, uprostřed místnosti se nacházel velký bílý stůl, v rohu malé kanape a vedle něj velká bílá almara. Vše bylo upravené a čisté. Rozhodli jsme se tedy, že si odpolední kávu vychutnáme tam. Posadili jsme se ke kulatému stolu a vyčkali na obsluhu. Přišla nás obsloužit velice milá dáma, hubená, vysoká, dlouhé tmavé vlasy, a pořád se usmívala. Prohodili jsme s ní  několik vět a ona si šla po své práci. Byli jsme tam sami. Za nějakou dobu se přišla zeptat, jestli si ještě něco dáme, my jsme odvětili, že ne a jestli by nám mohla přinést účet. Vesele se pousmála a řekla, že ona za kávu nic nechce, a to z toho důvodu, že to není kavárna, ale její byt, a že děkuje za návštěvu. Oba jsme zčervenali a nevěděli, jestli si s nás dělá srandu. Začali jsme se omlouvat a ona říká „to je pořádku, jsem potěšena, že se vám u mne líbilo“.

Pracujete na amatérské bázi, čímž chci říct, že se divadlu a kejklířskému umění věnujete při zaměstnání. Jak se to dá zvládnout?

Já mám tuto práci jako hlavní pracovní náplň. Ostatní členové to mají jako koníček při zaměstnání či studiu. Nejhorší na tom všem asi je, když máme hrát nějaké představení přes týden a někdo nedostane dovolenou. Ale zatím to vždy vyšlo.

Z jakých profesí jsou vaši umělci?

Tak abych začal nejdříve u sebe, já jsem vystudoval SOŠ zemědělskou, Vojta vystudoval obchodní akademii a teď dělá právo, jsou mezi námi i konzervatoristi, stolař, chemik atd…

Nakolik má vaše seskupení pevné složení a jak se proměňuje?

Aktivních stálých členů je osm, dohromady je nás víc. V letošním roce jsme  otevřeli školu žonglování, máme  nové adepty, nejmladšímu je 6 let. Zaměřili jsme se na žonglování a artistické disciplíny a ty chtějí svou trpělivost. Není to otázka jednoho roku, než se člověk něco naučí, ale několika let.  

Spolupracujete i s profesionálními herci. Jak je získáváte ke spolupráci?

Problém profesionálních herců je jejich vytíženost, pokud tedy hrají v nějakém divadle.

Proto se spíše jedná o bývalé členy divadla nebo herce na volné noze, tanečníky a baletky.

Vaše činnost se nedá dělat bez velikého nadšení. Co si od ní slibujete, nebo řekněme vznešeně - jaké máte cíle v rámci vaší velmi široké a pestré nabídky?

Jelikož se považujeme za komedianty a baviče, kteří nemají pevně stanovené texty, je každé představení ve své podstatě originální. Spíš děláme představení formou improvizace, tím teď nemyslím, že přijdeme před publikum a nemáme připravené a nazkoušené představení. Je velice důležitá pohoda v týmu, aby nedocházelo ke střetům a abychom byli naladění na stejné vlně. Jedině tak můžeme diváka pobavit, uvolni a rozesmát. Myslím si, že to, co děláme, se musí dělat především srdcem, pilným tréninkem a formou hry. Jinak to nejde.   

Mým nebo naším cílem, je postavit představení v cirkusovém stylu, s bohatými efekty, hereckými, tanečními, akrobatickými a dalšími prvky, aby od nás divák odcházel nabit emocemi a zážitkem.