Divadlo Loutek Ostrava

Očima studentů Slezské university v Opavě, oboru kulturní dramaturgie se zaměřením na divadlo, a objektivem fotografa Romana Poláška.

 

LYNCH

Se svou druhou inscenací se nám na festivalu představil soubor Buchty a loutky a opět v těsné souvislosti s filmem. Milovníci kultovního režiséra Davida Lynche, ale nejen ti, si přišli jistě na své. Poetice tohoto filmaře se inscenace v některých momentech blížila až nebezpečně. Občas měl člověk pocit, že je tak trochu mimo a nechápe. Hlavní inspiraci našli tvůrci ve slavném Městečku Twin Peaks. Zvovu jsme se tak mohli setkat s agentem Cooperem, ovšem coby pohádkovým princem, Laurou Palmerovou - plešatou,  klejícím buranským šerifem a jeho pomocníkem. Za pozornost stála také postava dealera Greena jako vodníka. Objevili se ale i další klasické české pohádkové postavičky od Jeníčka a Mařenky až po Dlouhého Širokého a Bystrozrakého. Inspirace Davidem Lynchem tak byla patrná velmi. Patrná byla ale také ironie a parodie. Nakonec ani scéna ve zmenšené nemocnici plné různých mikropříběhů a panáčků z lega nás už nemohla překvapit. Využití miniaturní snímací techniky a okamžitý přenos dodával představení progresivnější rozměr.

Ve výčtu odkazů na filmy nezůstalo jen u Městečka Twin Peaks, zastoupen byl například i Modrý samet. A proč mám pocit, že byla vystřihnuta i scéna z  Easy rider včetně ústřední písně Born to be wild?    

SWK

 

 

 

PROKLETÍ

Prokleti jsou lidé ti, kteří nenávidí…

Nenávist = zelená příšera stavící bariéry mezi obyčejné lidi…

Nenávist nemá srdce, jinak by nemohla nenávidět…

Takto je pojato i PROKLETÍ Duda Paiva Company z Amsterdamu…

Dva chirurgové a sytě zelená obluda, pro mne metaforicky zobrazující Nenávist, které vyoperovali srdce, díky čemuž ona může kolem sebe zasévat nesvár…

Při představení loutky v rukou herců doslova ožívaly. Díky tomu si oba získali velký obdiv publika a není divu - obří molitanová příšera i plyšový pes byly pod jejich taktovkou doslova „k sežrání“.

Hlavní aktéři nás bezesporu přesvědčili o tom, že jsou skvělí loutkovodiči i tanečníci. Na celkovém dojmu bohužel trochu ubíraly chvíle bez loutek, kdy oba performeři podléhali rozjařenému publiku, což svádělo místy k přehrávání…

Prostor jeviště vyplňovalo pouze několik pláten visících ze stropu, na které se v průběhu představení promítaly nejrůznější, většinou abstraktní obrazy. Takto zvolená scénografie nechala vyniknout konkrétnosti a především půvabu a originalitě loutek…

V inscenaci byl po celou dobu udržen příjemný nadhled, což přirozeně spělo k pozitivnímu konci – Nenávisti bylo vráceno vyoperované srdce…

Může s tímto „handicapam“ nadále žít? Nenávidět?

                                  Zuzana Patráková

 

 

 

DRUMS - 4 DANCE(s)

            Dopolední představení DRUMS - 4 DANCE(s) se před zraky návštěvníků třetího dne festivalu Spectaculo interesse odehrálo v ryze pohybové rovině a poukazovalo na čtyři etapy lidského života, tzn. čtyři tance. Scénografie inscenace ve mně vyvolávala asociace nemocničních lůžek uspořádaných kolem dominantního prvku – kříže, tzn. prostředí nemocnice, místa, kde vznikne nový život, zatímco jiný zde nadobro zhasne. Však také koloběh života – etapa od narození po smrt (dětství, okukování druhého pohlaví, první milostné zážitky, dítě, rodinný život, práce, stereotyp, stáří, smrt) byla hlavním tématem polské pohybové performance. Fakt, že se jedná o cyklus života, bylo zřejmé díky práci s ústředními loutkami (Muž a Žena). Ti v inscenaci představují reálného člověka, který zmíněnými čtyřmi základními tanci lidské existence prochází. Jejich tváře se v průběhu mění  a tím je znázorněn proces stárnutí.

Počátek inscenace (ještě před narozením Muže a Ženy) byl pro mě velmi abstraktní. V okamžiku, kdy se mi záměr inscenátorů díky hře s loutkami ozřejmil, jsem bohužel již nebyla schopná vybavit si akce herců ze začátku. Tak zůstala počáteční abstrakce pro mne skrytá a chyběl mi klíč k pochopení celé inscenace. Jsou herci šedá eminence příběhu, která vše řídí? Nebo jsou to loutkovodiči s občasnými sklony k teatralitě?

Nejsilnějším prvkem byl pro mě hudební doprovod. Tři mladí muži hrající na nejrůznější nástroje od plechových kýblů, přes bicí, vibrafon, až po houslový smyčec vyluzující zvuky, při kterých jde mráz po zádech. Hudba podkreslila atmosféru a svou rytmikou, dynamičností, výrazem bezpochyby přispěla k lepšímu pochopení děje. 

                                                Zuzana Patráková

 

 

 

 

Filipko a ježibaba aneb koláž lidových pohádek

 

Slovenští loutkoherci hrající pro české děti v ostravské Aréně dostali nelehký úkol. Překonat jazykovou bariéru. Možná toto byl důvod, proč interaktivních reakcí dětí s herci nebylo tolik, jak bych očekávala. A to navzdory tomu, že hlasových, barevných a dějových podnětů se v představení objevovalo více než dostatek. Menším dětem zřejmě chvíli trvalo, než si dané slovenské slůvko spojili s tím, co se vynořilo na scéně. To však neubírá na vysokém nasazení herců, kteří se sami za sebe, nejen za své loutky, zapojili aktivně do hry.

   Co však ubírá na kvalitě představení, je samotný příběh. Zlidovělé pohádky se zde navzájem proplétají sice poměrně plynule, ale v některých bodech významově děj vázne. Například, proč se neustále nedá ježibaby zbavit, ani když ji Filípek přechytračí, jako se děje v některých našich pohádkách s hloupým Honzou, nebo když jí hodí do pece, jako Jeníček s Mařenkou. Dále se zdají nejasné motivace některých postav či dějů. Kde se najednou na scéně objevily husy? A proč zrovna husy, a ne holubi nebo vrány? Odpověď mě momentálně napadá jediná - hodily se zkrátka k tomu, aby na jejich pírkách Filípek odletěl.

   Velmi výrazným prvkem představení byla samotná scéna, která byla stavbou jednoduchá, ale natolik dobře vymyšlená a variabilní, že z plátna znázorňujícího stůl byla rázem řeka či závěs pro stínové divadlo. Samotné loutky měly dokonce několik svých variant, ať menší či větší, což umožnilo například znázornění vzdálenějších dějišť.

   Pohádka ve svém výsledku vyznívala svěže. Hlavně tedy díky energickým výkonům loutkoherců a pro děti, jak bylo vidět z jejich zaujatých výrazů, to bylo nepochybně příjemné a poutavé pokoukání.

                                           Lenka Damaškovičová

     

 

 

 

Kiwi

 

Muž a žena. Kiwi a Litchi prožívají svůj prazvláštní příběh na smetišti života mezi předměty všední potřeby. Na stole, kolem kterého proudí vcucnuté davy publika, leží opravdu celý jejich svět. Nic víc, nic míň. Vše je potřebné.

Dva loutkoherci jsou schopni vdechnout život nejen svým maňáskům, ale také veškeré potřebné scénografii rozprostírající se na minimální ploše jeviště. Práce s materiálem je přímo fascinující. V několika minutách před námi vytvoří zelený tyčící se kopec, tající sníh či panelákový dům. Lehkými, avšak velice emočně působícími pohyby rukou, rozehrávají zásadní momenty vztahu mezi Kiwi a Litchim.

Oba herci prostupují do života svých loutek. Své autentické herecké výkony mísí s výkony loutkovodičskými, které jsou vysoce kvalitní, ačkoli se místy dikce herečky jeví poměrně afektovaně. Je však zcela možné, že tato výtka pramení z neznalosti francouzského jazyka. Velkou bariérou byl totiž mezi účinkujícími a diváky jazyk, ačkoli přítomní obdrželi stručný obsah díla v češtině popřípadě v angličtině.

I přestože se jedná o příběh vypovídající o realitě, kdy je tak jednoduché odstranit nepohodlné lidi ze společnosti, tak hra kanadského souboru La Tortue Noire dává oproti skutečnosti určitou naději na nové a lepší zítřky.

            Pavla Masaříková