Divadlo Loutek Ostrava

Závěrečné slovo Marka Bečky, který předsedal odborné porotě festivalu Spectaculo Interesse:
Viděli jsme v uplynulých pěti dnech přes dvacet inscenací, od drobných krátkometrážních experimentů přes mateřinková představení až k velkým plátnům. Ale také jsme měli možnost si poslechnout dva vskutku světové spisovatele, jejichž texty tu na festivalu domácí scéna uvedla. Z povídání s prvním z nich, Josteinem Gaarderem, jsem si odnesl inspiraci: „ I o složitých a závažných věcech jako je filozofie nebo divadlo, se dá mluvit tak, aby jim každý rozuměl.“ Od Israele Horowitze zase: „Dávejte lidem to, co potřebují, ne to, co chtějí.“ Budu se tedy snažit.

Festival Spectaculo Interese je vyjímečný, alespoň v českých a moravských poměrech, šířkou svého záběru. Nejde tu ani tak o počet souborů a vlaječek na průčelí divadla, i když i ten je úctyhodný. Mám na mysli spíše rozmanitost dramaturgickou. Jak se ale mají a dají, neboť festival je soutěžní, poměřovat studentské experimenty s díly vyzrálých umělců a tzv. statutárních divadel? Stojí tu vedle sebe tvorba pro děti a show pro dospělé. Pro začátek tedy zkusím okomentovat co se nám třem /mezinárodní porota pracovala ve složení Marek Bečka, Agnes Kiszely a Robert Waltl/ divadelníkům zdálo typické, co pro nás bylo při rozhodování o oceněních důležité.

            Především vysoký standart uvedených inscenací. Přestože budu dále mluvit o nedostatcích a jistých zklamáních, úroveň herecké práce a animace byla většinově vynikající.

            Mnoho divadel, a bohužel i těch velkých, však rezignovalo na práci dramaturga. K čemu je špičkové herectví, koncepční scénografie nebo snad i skvělá režie, jestliže celek nedává smysl?

            Do divadla s loutkami vtrhly moderní technologie a tak se videoprojekcemi, prostorovým zvukem, led osvětlením a dokonce 3D animacemi nešetřilo. Jenže samy technologie ještě dobré divadlo nedělají. Také převaha jen jedné složky uměleckého díla, teď mám na mysli tu výtvarnou, může inscenaci diskvalifikovat a posunout ji spíše do výstavní galerie. Instalace občas zabíjela inscenaci.

            Ukazuje se také, že formální zadání, jako je povinnost vyprodukovat určitý počet inscenací nebo splnit „grantovou povinnost“ nestačí někdy ani na průměrné dílo. A pak nastupuje otázka zodpovědnosti nejen režiséra, dramaturga, scénografa a herců, ale hlavně vedení příslušného divadla.

            Jenže naštěstí tu byly: Politicky nekorektní Punch and Judy in Afghanistan, poeticky filosofická Dívka s pomeranči, komiksová Fagi, nebezpečně vtipný James Blond, animačně oslnivý Bastard! a papírově ostrý Paper Cut. A ještě Piková dáma. To se posadíte a více než hodinu zaujatě sledujete známý příběh, vyložený ovšem v nových souvislostech jinak, překvapivě, s nadhledem a zároveň velmi opravdově, vážně. Jste svědkem zázraku, kdy herec a loutka spoluvytvářejí vyšší kvalitu než každý sám o sobě. Všechny složky inscenace spolu tančí jednolitý tanec a přestože nemůžete v cizím jazyce rozumět každému slovu, je vám jasné, že za rovinou příběhu pro dospívající děti je další, pro poučenější diváky a za ní možná ještě další, na kterou už nedosáhnete. Ale to nevadí, protože trocha tajemství patří k divadlu stejně jako k životu.

Předseda poroty Marek Bečka